Historie
veslování v Přerově
Před
vznikem oddílu
Stopy počátku veslařského sportu v Přerově
nacházíme v památníku Sokola ročník 1911, kde je uvedena zpráva o založení
veslařského odboru v roce 1900. Na základě návrhu v této době omlazeného
cvičitelského sboru z 27. července 1900 bylo usneseno zřídit v Jednotě Sokol
veslařský odbor, který by provozoval sportování na vodě a současně by pomáhal
půjčováním loděk umořovat dluh, váznoucí na vybudované sokolovně.
Přístaviště loděk bylo vyhlédnuto pod zahradou mlýna p. Hegra a na zakoupení asi
čtyř loděk bylo uvolněno 100 zlatek. K realizaci návrhu však nedošlo, neboť
na základě vyžádané konzultace Veslařského klubu z Prahy nevyznělo
doporučení ke zřízení veslařského odboru v podmínkách přerovského Sokola
příznivě. Správní odbor Sokola proto rozhodl 1. srpna 1900 odložit záležitost
zřízení veslařského odboru v Přerově na jaro 1901. Zajištěný obnos na
zakoupení loděk byl dle zápisu patrně převeden na nákup cvičebního koně pro
tělocvičnu. Následující IV. všesokolský slet zřejmě zaměstnal cvičitelský sbor
natolik, že k realizaci založení veslování v Přerově v tomto období
nedošlo.
Až
v roce 1924 Zakládá Karel Bortl Veslařský klub v Přerově, jehož činnost
byla převážně vodácká a jachtařská , spočívající v pěstování vodní
turistiky na kanoích, kajacích a plachetnicích. V této době neměli vodáci a
jachtaři vlastní svaz, byli proto sloučeni organizačně ve Svazu veslařů a návazně
pro svou činnost odvozovali název veslování. Přes opakované snahy výboru
Veslařského klubu nebyl v Přerově v tomto období zaveden soustavný
závodní výcvik na lodích pro malé porozumění členů, přestože výbor umožnil
vyškolení Karla Tomeška na trenéra kanoistiky.
Na popud tehdejšího náčelníka Jednoty Vincence Křístka byla za přítomnosti
vedoucích představitelů Jednoty a obou nadšených vyznavačů lodních sportů Josefa
Zapadlo a Miroslava Hanzlíka, kteří byli členy Veslařského klubu od jeho založení,
svolána 4. října 1931 ustavující schůze výboru veslařské skupiny. Tato si
vytyčila zavést nejen sportovní, ale i závodní kanoistiku s postupným
přechodem na veslování. Po schválení návrhu došlo v březnu 1932
k vlastnímu vytvoření Veslařského odboru Jednoty Přerov, který pracoval pod
vedením výboru ve složení Zapadlo, Hanzlík, Skopal st., Rosmus, Michálek Antonín,
Sekera, Voldán a Kubíček. Zájem občanů Přerova o dosud málo známý vodácký
sport se rozrůstal, zejména po dokončení stavby jezu v roce 1931 a trvale
vyšším stavu vody.
Na začátek
30. léta
Jako
první loděnice sloužila pronajatá a svépomocí upravená kůlna Na Marku vedle kdysi
stojícího kina Jas, do které se stěží vešlo 12 kanoí a 10 maňásků. Tyto byly
později zapůjčovány veřejnosti za poplatek k projížďkám po Bečvě.
Veslařský odbor sdružoval větší počet mládeže, se kterou začal provádět
závodní výcvik na kánoích soukromých majitelů a stal se jedním
z nejstarších oddílů Jednoty Sokol. Stále vzrůstající zájem o vodáctví
přiměl Veslařský odbor k výstavbě nové loděnice v roce 1933
v prostorách nynějšího Nábřeží 1. máje, na kterou Jednota zapůjčila 10 000
Kč. Svépomocí postavená dřevěná loděnice s hlíněnou podlahou o rozměrech 8
x 16 m bez nutného sociálního zařízení se stala útočištěm velmi aktivních a
obětavých nadšenců pro vodní sport. Během týdne s trénovala závodní kanoistyka,
v neděli se pořádali celodenní zájezdy na lodích, případně i delší tůry,
občas se pořádaly oddílové závody s přístupem veřejnosti. Zapůjčené
peníze na stavbu loděnice odbor Jednotě vracel z výtěžků pronájmu loděk a
pořádaných velkých Benátských nocí, navštěvovaným početným obecenstvem.
Členové veslařského klubu sjeli Bečvu, Moravu, Vltavu, Lužnici, Sázavu, Hron,
Hornád, Dunaj a další řeky. Iniciátorem většiny těchto všestranně zdařilých
byl velký vyznávač vodní turistiky Antonín Loos, který v Přerově zavedl dosud
neznámou vodáckou techniku "koníčkování" – vedení lodi proti proudu
z navigace řeky. Vedení lodi bidlem proti proudu řeky mistrně ovládal Oldřich
Kohoutek a postupně nalezl ve veslařském odboru řadu schopných následovníků.
V roce 1935 odbor uspořádal namáhavý celoroční kanoistický závod "O
modrou stuhu", podle námětu tehdejšího předsedy odboru Karla Rosmuse. Vítězem
v kategorii mužů se stal Oldřich Kohoutek a v kategorii žen Jiřina Indruchová.
Na kanoistických závodech ČOS, pořádaných v témže roce v Praze, se
umístila dvojice Indruchová-Cicvárková na 1. místě, dvojice mužů Zapadlo-Kohoutek
na čestném 5. místě.
Výbor
veslařského odboru se dlouho a přitom marně snažil o zavedení skutečného
veslování v Přerově. Proto hned při prvních vodáckých závodech,
pořádaných v roce 1932 na Bečvě, byla poprvé předvedena exhibiční jízda
čtyřveslice Veslařského klubu z Uherského Hradiště. Tato měla názorně
přesvědčit pochybující členy výboru Jednoty, že veslařský sport je možno
v Přerově provozovat. Následovalo však dalších 5 roků usilovného a
trpělivého přesvědčování, až konečně v roce 1937 veslařský oddíl (v tuto
dobu mění název z odboru na oddíl) přistoupil k pěstování veslování.
Od likvidujícího Veslařského klubu Haná Kroměříž byla 25. dubna 1937 zakoupena za
3 300 kč polozávodní čtyřveslice, závodní čtyřka, polozávodní jednoveslovka.
Základy veslování byly nedočkavě a se zanícením luštěny z německé
příručky “Rudern und Skulen”. K veslování se okamžitě přihlásili dvě
čtyřky mužů, jedna čtyřka žen, dorostenců a dorostenek. Za velmi svízelných
podmínek započal výcvik pouze na jedné lodi, navíc polozávodní a pro
začátečníky nevhodné. Vzhledem k počtu veslařských družstev bylo nutno
trénovat denně od 5 do 7 hodin a večer od 17 do 20 hodin, aby se družstva
vystřídala. Přesto nadšení pro veslování bylo obrovské, rovněž tak touha zkusit
své síly a na vodě získané zkušenosti v závodě.
Ještě v roce 1937 se přihlásili v Uherském Hradišti k prvním
závodům ve své historii i přerovští veslaři. Čtyřka mužů jela v sestavě
Skopal Fr. Ml., Heinz Arnošt, Langer Otakar, Zapadlo Josef, čtyřka žen Cibulková,
Provázková, Široká Polda a Sekerová. Čtyřka dorostenců Zavadil, Kadala, Provázek,
Homola Gustav, všechny lodě kormidloval Michno Ferdinand. Pro začínající přerovské
veslaře jízda na gigové lodi, dosud pro ně neznámé, opatřené dolnami místo
havlenek, neskončila samozřejmně vítězně. Počáteční neúspěch však neodradil,
naopak trénovalo se mnohem intenzivněji, s větším zaujetím a snahou dosáhnout
co nejdříve současné úrovně závodního veslování na gigových lodích. Byla
vyvíjena velká snaha, ale scházela gigová loď, nezbytná pro přípravu na závod. Po
dohodě s veslařským klubem Baťov Otrokovice došlo ke sjednání meziklubového
závodu, před kterým veslaři z Otrokovic zapůjčili gigové lodě na dobu 14 dní
přerovským veslařům k umožnění přípravy.
Dne 4.
října 1937 byly poprvé na Bečvě v Přerově uspořádány veslařské závody,
které přerovští veslaři ve všech čtyřech vypsaných disciplínách překvapivě,
ale zaslouženě vyhráli, přestože za veslem soupeře seděli zkušení veslaři
včetně tehdejšího reprezentanta ČSR Machalíčka. Veslařské závody,
navštěvované početným obecenstvem, se staly velmi dobrou propagací závodního
veslování v Přerově, neboť způsobily příliv zejména mládeže do oddílu.
Pro samotné veslaře znamenal úspěch dodání sebedůvěry a další vzpruhy pro
intenzivnější přípravu. Kvalitnější příprava na lodi pro blížící se závod
Slovanského sokolstva při Všesokolském sletu v roce 1938 nutně vyžadovala
zakoupení vlastní gigové lodi. Po projednání s výborem Jednoty Sokol došlo
k zakoupení gigové čtyřky za 7 000 Kč – pokřtěné Haná. Uvedený závod
předcházela poctivá zimní příprava v tělocvičně a tvrdý, každodenní
trénink na vodě od časného jara a uplatňovaný již v této době často
dvoufázově. Výsledek přípravy se projevil v samotném závodě gigových
čtyřek, kde přerovská čtyřka v sestavě Provázek, Zapadlo, Skopal Fr. a
Široký s kormidelníkem Michno silně obsazený závod vyhrála před čtyřkou
z Jugoslávie.
Velký
úspěch, dosažený čtyřkou mužů, podnítil vedení k postupnému přechodu již
vycvičených družstev z gigové lodi na závodní loď se záměrem prověřit své
síly s nejvýkonostnějšími veslaři. Navíc dolehl na oddíl další naléhavý
úkol – přemístění loděnice, který byl vynucen obdržením příkazu
k provedení likvidace loděnice a uvolnění pronajatého pozemku pro výstavbu
nového obytného domu. Na jaře roku 1939 byla svépomocí vybudována podezdívka na
pozemku za železničním mostem pro novou loděnici. Dřevěná loděnice, vybudovaná
v roce 1933, byla rozebrána a o pět metrů prodloužena. Pod celou loděnicí byl
zhotovena dřevěná podlaha. Vzhledem ke zvětšujícímu se lodnímu parku a počtu
členů oddílu byla postavena loděnice podstatně větších rozměrů. Později byl
proveden betonový chodník od loděnice směrem k poměrně velkému přístavišti
lodí. Všechny uvedené náročné akce oddílu byly provedeny s velkým
porozuměním členů současně s prováděním intenzivního tréninku na lodích.
Veslařská sezóna na vodě tradičně začínala slibem všech závodníků, kteří se
svým podpisem zavázali k dodržování předepsané životosprávy, k poctivé
přípravě včetně dochízky na trénink, k dobrému chování v kolektivu
loděnice i na lodi apod. Po slibu následovala slavnostní projížďka všech lodí a
družstev po Bečvě, pořádaná společně s kanoisty oddílu a se členy
Veslařského klubu. Na ukončení sezóny, kdy byli závodníci zproštěni dobrovolně
převzatých regulí veslaře-závodníka, byl pořádán družný večírek
“Veslařská žaba”.
Na začátek
40. léta
Na
následujících veslařských závodech v Přerově roku 1939 za účasti všech
moravských Veslařských klubů, kterým předcházel slavnostní ceremoniál křtu
nových lodí včetně závodní čtyřky, dosahuje prvního cenného vítězství
čtyřka žen. Po příchodu zkušeného trenéra L. Seidelmanna do oddílu dochází ke
zlepšení metodiky a náplně zavedeného veslařského tréninku. Roku 1940 se stává
v historii oddílu nejúspěšnějším pokud se týká závodní činnosti, neboť
téměř ze všech závodů se veslaři vrací vítězně. Nadšení přerovských
veslařů pro svůj sport bylo obrovské, dokonce z vlastních prostředků upsali
deset půjček c celkové výši 11 000 Kč, které již nebyly vráceny a zakoupili
závodní čtyřku, ježto řady veslařů se stále rozrůstaly.
Bohužel období velkého rozmachu veslování v Přerově bylo právě
v období kruté fašistické okupace. Počátkem roku 1941 dochází
k násilnému rozpouštění tělovýchovné organizace Sokol. Veslařský oddíl
využívá možnosti, dané současným členstvím ve Svazu veslařů, podpořené tím,
že na závodech vystupoval pod názvem přerovští veslaři. Členství ve Svazu
veslařů si vynutilo tehdejší ustanovení, že závodů, pořádaných veslařskými
kluby, se mohou zúčastnit pouze kluby, organizované ve svazu veslařů. Sokolských
veslařských oddílů byl jen malý počet. Oddíl zůstává proto v tomto
truchlivém období českého národa v činnosti a dokonce organizačně zajišťuje
třídenní kurs pro cvičitele veslování za účasti 100 frekventantů ze všech
moravských klubů. Na základě písemných a fotografických materiálů,
předložených gestapem vedoucímu oddílu Josefu Zapadlovi při jeho výslechu, byl
oddíl v květnu 1941 zrušen. Předložené materiály potvrzovaly skutečnost, že
oddíl byl začleněn do Jednoty Sokol. Těsně před násilným uzavřením loděnice se
podařilo uchovat nejcennější lodě u Františka Skopala pod záminkou, že nejen nová
závodní čtyřka je soukromým majetkem, ale i další lodě.
Členové oddílu v té době jezdili do okolních veslařských klubů ověřit si
prvky veslování. Pořádali turistické zájezdy na soukromých lodích za účelem
zachování pospolitosti kolektivu. Zkušenější veslaři pomáhali ve cvičitelské
práci začínajícím veslařům v Olomouci a Kojetíně. Škody, způsobené
"hospodařením" členů Hitlerjungend v loděnici v době zrušení
činnosti našeho oddílu, byly znásobeny detonací železničního mostu těsně před
vstupem Sovětské armády do Přerova. Jen díky statečné paní Pánkové, manželce
správce povodí Bečvy, která odstranila nálože z celého prvního dílu mostu
okamžitě po jeho opuštění německými strážemi, nedošlo k úplné likvidaci
loděnice.
Veslaři se po osvobození ČSR pustili znovu a s chutí do práce. Nejenže opravili
značně zničenou dřevěnou loděnici, ale navíc ji brigádnicky rozšířili o zděnou
přístavbu klubovny, šaten a sociálního zařízení. Zabývali se současně i
sportovní činností za velmi stížených podmínek na vodě. V té době byly
opravovány zničené mosty ustupujícím německým vojskem a sjízdné úseky pro lodě
byli velmi krátké. Přes uvedené potíže získává na Všesokolském sletě
v roce 1948 čtyřka mužů s kormidelníkem v silné konkurenci velmi
čestné druhé místo. Po roce 1948, kdy byla sjednocena tělovýchova, sloučili se
s veslařským oddílem Jednoty Sokol Vodáci Klubu českých turistů za vedení
Vojtěch Tlapy, dědici dřívějšího veslařského klubu, kteří měli loděnici
v místech nynějších jeslí u rybníka. V období 1948 až 1951 získala pod
vedením trenérů Slavomíra Tůmy a Bohumíra Sochora dobro úroveň družstva
dorostenek a zejména dorostenců. Tato dosáhla řady cenných vítězství především
v disciplině gigové osmy starších dorostenců v sestavě Rozsypálek,
Hlavačka, Navrátil, Malý Radomír, Dreiseitl, Němec, Vaško, Horáček Jiří,
kormidelník Slavomír Tůma.
Na začátek
50. léta
Po
organizačním přičlenění Jednoty k závodu Přerovské strojírny dochází
v roce 1952 na základě rozhodnutí veslařského oddílu k rozdělení na
veslařský a kanoistický. Výbor veslařského oddílu pověřil vedením kanoistického
oddílu Jana Vysloužila a vedením kanoistického výcviku Drahomíra Popa. Počínaje
uvedeným rokem se věnuje veslařský oddíl pouze závodní veslařské činnosti.
V období 1952-53 získala největší sportovní úspěchy oddílu čtyřka žen pod
vedením trenéra Oldřich Širokého. Dosáhla nejprve titul Přeborník ČSR II.třídy
a o rok později se staly mistryněmi ČSR I.třídy v sestavě Rozsypálková,
Davidová, Opialová, Inderková, kormidelnice Anna Široká. Tato čtyřka byla zařazena
do reprezentačního družstva ČSR a úspěšně hájila znak naší vlasti i na
závodech v zahraničí. Rovněž čtyřka mužů dosahovala v této době na
závodech II.třídy velmi dobrých výsledků.
V následujícím období intenzivní přípravy družstev dorostu pro závody
získala v roce 1957 osma mladších dorostenek pod vedením Františka Bulanta,
později Josefa Zapadlo, titul přeborníka ČSR v sestavě Mücková, Palatová,
Zapadlová Zdenka, Böhmová, Hrudníková, Ungermanová, Bednářová, Bělůnková,
kormidelnice Hana Široká. V témže roce byli dorostenci našeho oddílu do krajského
družstva a vybojovali Pohár dorostu ČSR. Odchovanci našeho oddílu Jiří Horáček a
Karel Strycharski po odchodu na vojnu byli zařazeni do veslařských družstev ÚDA Praha
a Dukla Terezín, kde získali řadu přebornických titulů a úspěšně reprezentovali
ČSR na četných zahraničních regatách. V roce 1958 dosahuje čtyřka žen
Machálková, Bartošková, Janovská, Linhartová, kormidelnice Han Široká, trenér
Oldřich Široký, v závodě osmy žen ve společenství s Lokomotivou Olomouc
titul přeborníka ČSR II.třídy. Tato čtyřka žen dosahovala velmi dobrých
výsledků na závodech I.třídy a na mistrovství ČSR v roce 1959 se umístila na
třetím místě. Rovněž muži v závodech II. třídy dosahovali dobrých
výsledků se vzestupnou tendencí. Stále narůstající výkon rovněž vykazovala Věra
Janovská při pravidelném a usilovném tréninku. Po přechodu na párové veslování
dosáhla v roce 1962 ve skifu titul Přeborník ČSSR II.třídy. K němu
připojila vynikající druhé místo na mistrovství ČSSR ve skifu a dvojskifu ve
společenství s Janou Smílkovou z Uherského Hradiště a to v době, kdy
na vodě kralovala mistryně Evropy Alena Postlová - Kvasilová. Věra Janovská
každodenně dojížděla do Olomouce, kde na Palackého univerzitě úspěšně studovala
lékařskou fakultu.
Na začátek
60. léta
Na
tradičně dobrou úroveň veslování dorostu a žen v Přerově navázala
v roce 1964 čtyřka mladších dorostenek. Za vedení Blanky Kavanové, později
Josefa Zapadlo, získala titul přeborníka ČSSR v sestavě Růžičková,
Koblížková, Hrubíčková Hana, Hradilová, kormidelnice Jarka Široká. V
následujícím roce 1965 se stávají přerovské starší dorostenky
nejúspěšnějším družstvem ČSSR. Získávají nejvyšší metu Přeborník ČSSR
družstev staršího dorostu v soutěži na skifu, dvojskifu, čtyřce a osmě
s kormidelníkem. Na vynikajícím úspěchu se mimo uvedené přebornické čtyřky
mladších dorostenek z roku 1964 podílely Slámová, Hrubíčková Marie, Tomšů
Blanka, Halatová, Motlová Anna, Šilhavá, Mikesková, kormidelnice Grošková. I
v následujícím roce dosáhli starší dorostenky řady velmi dobrých výsledků i
když přebornický titul ve čtyřkách jim jen těsně unikl.
Na začátek
Nová loděnice
Vedení veslařského oddílu si bylo již v r. 1945 vědomo, že ve státních
prostorách loděnice nelze dosáhnout podstatnějšího rozšíření členské základny
a zlepšení podmínek pro výcvik. Iniciátorem všech akcí, které směřovaly
k výstavbě nové loděnice, umožňující provádět veslařskou celoroční
namáhavou přípravu centralizovaně v jedné budově, byl zakládající člen
oddílu, úspěšný závodník, jeho dlouholetý předseda a vedoucí trenérského sboru
Josef Zapadlo. Je nositelem Veřejného uznání za zásluhy o rozvoj čs. tělovýchovy
I.stupně. Jeho neutuchající nadšení pro sport, zejména veslařství, snaha získat
mládež k maximálnímu využití volného času v kolektivním, řádně
organizovaném a kontrolovaném odvětví sportu, ho stále vedlo k postupnému
rozšiřování členské základny a ke zlepšování podmínek pro provozování
veslařského sportu. Za svého dlouholetého a vysoce plodného sportovního údobí a to
jak Sokola, kanoisty, veslaře, tak i funkcionáře pracuje téměř ve všech
orgánech ČSTV, ve výboru TJ Spartak Přerovské strojírny, oblastním výboru ČSTV,
až po zastávání funkce místopředsedy Československého svazu veslařů. Josef
Zapadlo se rozhodujícím způsobem podílí na výstavbě v pořadí již čtvrté
loděnice v období existence veslování v Přerově, jejichž úroveň
odpovídala současným potřebám rozvoje sportu a zejména také finančním možnostem.
Až
urychlené rozšiřování Chemických závodů v Přerově, zahrnující pro novou
výstavbu rovněž pozemek loděnice včetně obou loděnic, si vynutilo provést
zásadní rozhodnutím, zda veslařský a kanoistický oddíl likvidovat, nebo zajistit
podmínky pro výstavbu loděnice. Když navíc následovalo zakázání sportovní
činnosti okresním hygienikem ve zdravotně závadném prostředí v těsné
blízkosti Chemických závodů, dochází k intenzivnímu jednání veslařského
oddílu. Byl zastoupen Josefem Zapadlo a za účinné podpory TJ Spartak Přerovské
strojírny v zastoupení předsedy Františka Pivody, Přerovských strojíren,
zastoupených podnikovým ředitelem Stanislavem Přikrylem s MNV v Přerově a
zástupci Chemických závodů. Na základě společných jednání se Chemické závody
zavázaly vzhledem k přerušení činnosti veslařského a kanoistického oddílu
k uvolnění částky 400 tisíc Kčs na stavbu nové loděnice a k uhrazení
nákladů za stavební dokumentaci. MNV povolil zařazení výstavby loděnice do Akce Z.
Na základě poskytnutí záruky podnikovým ředitelem Stanislavem Přikrylem, že stavba
loděnice nebude jen započata, ale i dle plánovaných termínů dokončena. Na základě
vypracovaných alternativních návrhů umístění loděnice, kterých s ohledem na
stav vody v Bečvě a bezpečný příchod k ní s rozměrnými loďmi
není mnoho, rozhodl MNV s konečnou platností umístit stavbu do parku v ul.
Petra Bezruče a to v souladu s perspektivními plány zástavby města
Přerova.
Koncem
roku 1966 dochází k předběžnému schválení stavby loděnice, kterého
veslařský oddíl okamžitě využívá k organizování brigády na těžbu a dovoz
50 m3 tyčoviny z polesí Kozlov a předzásobení stavebním materiálem.
Po 22letém úsilí veslařského oddílu se dne 17.července 1967 splňuje první etapa
převzatého velkého úkolu povolení stavby loděnice. Veslařský oddíl okamžitě
brigádnicky provádí přípravu staveniště, staví skladiště včetně pomocných
provozů a časově těsně následuje výkop základů pro stavbu za velmi ztížených
podmínek při stálém sesuvu štěrkového nánosu.
Koncem roku 1966 dochází k předběžnému schválení stavby loděnice, kterého
veslařský oddíl okamžitě využívá k organizování brigády na těžbu a odvoz
50 m3 tyčoviny z polesí Kozlov a k předzásobení stavebním
materiálem. Po 22 letém úsílí veslařského oddílu se dne 17. července 1967
splňuje první etapa převzatého velkého úkolu povolení stavby loděnice. Veslařský
oddíl okamžitě brigádnicky provádí přípravu staveniště, staví skladiště
včetně pomocných provozů a časově těsně následuje výkop základů pro stavbu za
velmi ztížených podmínek při stálém sesuvu štěrkového nánosu.
Výbor veslařského oddílu, který i v době maximálního vypětí při
zajišťování stavby loděnice po stránce odborné, organizační i plnění
pracovních povinností, stále udržoval sportovní a závodní činnost oddílu,
pracoval ve složení : Vladimír Kadala, Josef Zapadlo, Miloslav Paukert, Karel
Kreislík, Slavomír Tůma, Ladislav Fárek, František Pavlík, Ivan Dorazil, František
Malý, Antonín Bednařík, Oldřich Kohoutek a Jar. Široká. Hrubá stavba loděnice
byla ukončena do konce roku 1968 s následujícím rozčleněním:
a) suterén : kotelna,
uhelna, prádelna, sušárna
b) přízemí : dvě
loděnice veslařů, dílna pro opravu lodí, dva veslařské bazény pro párové i
nepárové veslování, loděnice
kanoistů, kanoistický cvičný bazén, sociální zařízení, sauna se šatnou,
bazénem, sprchami a odpočívárnou.
c) I.poschodí:
tělocvična o rozměrech 13x18 m s nářaďovnou, společenská místnost 6x13 m,
dvoupokojový byt správce loděnice, klubovna veslařů a kanoistů, místnost pro
lékaře, šatny mužů a žen s vlastní umývárnou, sociální zařízení,
otevřená terasa 5,5x21 m a nad společenskou místností půda. Loděnice hodnotou díla
dodavatelským způsobem představuje částku podstatně vyšší než 3 000 000 Kč,
skutečná částka, vynaložená na stavbu podle stávajících podkladů nedosahuje 2
000 000 Kč.
Výstavba nové loděnice s předpokládanou kapacitou každodenního tréninku 200
veslařů a kanoistů ve své době představovala svým rozsahem a centralizováním
všech forem veslařského a kanoistického výcviku do jedné budovy jednu
z největších a nejmodernějších loděnic v ČSSR a největší ukončené
sportovní zařízení, provedené v akci Z na celém okrese Přerov od roku
1945. Samotní veslaři za stavebního dozoru Aloise Kroči, zakládajícího člena
veslařského oddílu, odpracovali brigádnicky (mimo své zaměstnání) na stavbě
v době zpracování historie veslování před ukončením všech stavebních prací
přes 30 000 hodin. Z uvedeného celkového počtu hodin odpracoval brigádnicky
Josef Zapadlo, vedoucí stavby a předseda stavební komise veslařského oddílu, přes 4
000 hodin. Téměř 3 000 hodin odpracoval člen výboru a zástupce vedoucího stavby
František Pavlík. Člen výboru František Malý odpracoval přes 2 000 hodin, 2 000
hodin odpracoval člen výboru Karel Kreislík a tohoto počtu hodin dosahují předseda
oddílu Vladimír Kadala, hospodář oddílu Miroslav Paukert, který je účetním stavby
a člen výboru Ivan Dorazil, 1 000 hodin odpracoval Jan Medek, více než 500 hodin
Jaroslav Beneš, Bohuslav Koňařík, Jan Podloucký, Josef Palček, Jiří Tobiáš a
Miroslav Zdráhal. Člen výboru Slavomír Tůma pohotově a plynule zajišťoval
zásobování stavby materiálem a přispěl velkým podílem k dodržení
plánovaných termínů stavby. Uvedené brigádnické hodiny byly převzaty ze
stavebního deníku a nezahrnují spoustu dalšího času, stráveného především
vedoucím stavby Josefem Zapadlo na četných jednáních při projednávání stavebních
změn a osobních urgencí u dodávek materiálu apod.
I přes bezesporu vynaložené obrovské úsilí veslařského oddílu by se toto velké
tělovýchovné zařízení neuskutečnilo, kdyby oddíl nenalezl pochopení a nutnou
finanční pomoc u výboru TJ Spartak Přerovské strojírny. Zejména jeho předsedy
Františka Pivody a hospodáře Vratislava Michálka, dále u mateřského podniku
Přerovské strojírny, Chemických závodů Přerov a MěstNV Přerov, který byl
investorem stavby, prováděné v akci Z. Na stavbě obětavě vypomáhali učni
Přerovských strojíren a Pozemních staveb, studenti Střední průmyslové školy
v Přerově a z oddílů TJ Spartak Přerovské strojírny mimo kanoistického
oddílu především horolezecký oddíl a oddíl sportovní gymnastiky. Ke zdárnému
ukončení stavby přispěla řada odborných kolektivů. Na příklad kolektiv
projektantů, vedený s. Orálkem, pracovníci dopravního střediska, kolektiv
montážníků a modelářů s vedoucím Františkem Červinkou z Přerovských
strojíren, dále stolaři z ÚP závodů Přerov, pracovníci OSP Přerov a další.
Z jednotlivců nutno vyzvednout záslužnou pomoc na stavbě loděnice na příklad
Josefa Růžičky, Josefa Dvořáka, Aloise Čelůstky, Milana Dorazila, Vojtěcha
Zapletala, Aloise Olši, Václava Nepokoje, Jana Hlaváček, Stanislava Krátkého a Xeni
Škodové z vytěžovacího střediska v Přerově. Z důchodců obětavě
vypomáhali Jan Hájek, Alfred Pokorný, Alois Fabián, Antonín Špit, Jaroslav Hlaváč
a další. Na loděnici byly po estetické stránce uplatněny bez finanční odměny
náměty na příklad akademického malíře Vladimíra Hornyáka, grafika Josefa Havelky
z Olomouce, technologa Lubomíra Šimčíka. Bohužel z důvodů zachování
zmíněné již stručnosti této zprávy nelze vzpomenout celé řady dalších
pracovníků, kteří se rovněž významným způsobem podíleli na úspěšném
ukončení velkého díla. Veslařský oddíl jim tímto vyslovuje velký dík a uznání.
Při příležitosti uvedení členů veslařského oddílu a dalších pracovníků,
kteří se zasloužili o výstavbu nové loděnice, nutno vzpomenout i dřívějších
členů veslařského oddílu, kteří sice v současné době v oddíle
nepracují, ale přesto oddíl na ně s vděčností vzpomíná a stále si váží
jejich dlouholeté a poctivé práce pro veslařskou mládež. Z dřívějších
obětavých funkcionářů oddílu nutno uvést například jeho jednatele a předsedu
Karla Rosmuse, jednatele Františka Pavlíka st. a Miroslava Ferta, hospodáře Ladislava
Polydora, Františka Skopala ml., dále úspěšné trenéry veslování Oldřicha
Širokého, Bohumíra Sochora, Antonína Zavadila, Františka Bulanta, Ferdinanda Michno,
trenérky a kormidelnice Annu a Hanu Širokou, Blanku Kavanovou a celou řadu dalších,
kteří v určitém období téměř 40letého trvání oddílu napomáhali jeho
rozvoji.
S hlubokým zármutkem a dojetím rovněž vzpomínáme členů veslařského
oddílu, kteří nejsou již mezi námi a nebudou moci zhodnotit naše společné dílo.
Stále si uchováváme světlou vzpomínku na zemřelé členy veslařského oddílu,
jejichž odchod znamenal pro oddíl velkou ztrátu. Jsou to Josef Zapadlo, František
Skopal st., Věra Cibulková, Miroslav Hanzlík, Rostislav Horáček, Josef Kopal,
František Mádle, Jan Sekera a Vilém Sivý. Jejich záslužné a obětavé práce pro
rozvoj veslařského sportu v Přerově nikdy nezapomeneme!
(Historii
veslování v Přerově sestavil Miloslav Paukert na základě zápisů veslařského
oddílu a písemných neb vyprávěných vzpomínek Josefa Zapadlo, Oldřicha Kohoutka,
Vladimíra Kadaly a Josefa Přidala.)
Na začátek